Jak se cítíte, když se po půl roce vrátíte do Pekingu?
Jak se cítíte, když se po půl roce vrátíte do Pekingu?
Dokončili jste semestr v Číně a jedete domů. Všichni si umíme představit, jaké pocity se dostaví, když před sebou máte poslední týden, když odlétáte, přijíždíte domů a tak podobně. Ale jaké to je se vrátit?
Když jste doma, přesněji řečeno ve stotisícovém městě na severu české republiky už půlroku od chvíle, co jste se vrátili z Číny, dodělali jste si zkoušky a začali jste si říkat, že vám chybí život ve velkoměstě, je čas se vrátit. Aspoň na chvíli.
A tak koupíte letenky, zařídíte víza a najednou se ocitnete na letišti. Když přijedete na gate, který je prázdný, pomyslíte si, že je něco špatně. V tom kolem vás proběhne holčička a vy se tak leknete, že sebou trhnete a trochu vyskočíte. Když potom přiběhne její babička a začne se trhanou angličtinou omlouvat, usoudíte že bude lepší mluvit čínsky. Holčička i babička se potěšeně a skoro snad i překvapeně usmějí a začnou konverzovat. A tak za pět minut už víte, proč byly v Praze, nebo taky, že jedna z vnuček studuje na Karlovce a tak podobně. Z rozhovoru vyplyne, že máte v Pekingu přijít na čaj. To se pak člověk těší ještě milionkrát víc!
Po desetihodinovém letu se probudíte a uvědomíte si, že budete přistávat. Vykouknete z okénka a to, co vidíte se podobá spíš obřímu poli než dvaceti-milionovému Pekingu. Jste ale už dost nízko a vy máte do poslední chvíle fakt pocit, že přistáváte někomu na sklizni.
Vystoupíte z letadla, vyplníte žlutou kartičku (ale až napotřetí, protože je pět hodin ráno a vy jste pokaždé opsali špatně čísla pasu, nebo víz…), nasednete do taxíku a vidíte mrakodrapy, všude hrozně moc lidí a taky všudypřítomný čínský smog. Ale ten vám v tu chvíli vůbec nevadí, protože to k tomu tak nějak patří.
A pak přijedete domů. Do místa, které svými skromnými domky připomíná mnohem víc vesnici než okraj jednoho z největších měst na světě. Vystoupíte a procházíte malými uličkami mezi stěnami vyrobenými ze všech možných materiálů včetně drátů, kachliček a vaty.
Jak tak jdete, vzbudíte všeobecný rozruch. Každý vás zdraví jako nejlepšího kamaráda, lidé se začnou ptát jak se máte a tak se čas od času zastavíte, pokecáte a jdete zase dál. Najednou slyšíte známé cinkání, ale není vám jasné, odkud ten zvuk znáte… A v tu ránu na vás vyskočí malý hnědý voříšek jménem Marmar (pro vás samozřejmě Marmárek) a začne vás vítat. A vy se fakt cítíte jako doma.
No a pak otevřete dveře od domu, uvidí vás malá sestřička, skočí na vás, zakřičí „meimei!“. Babička vás obejme, řekne co je nového a vy jdete pokorně spát, protože je to všechno prostě najednou moc.
A všechny tyhle pocity vás potkají, když přijedete zpátky někam, kde jste strávili hodně času, byli jste tam jako doma a vlastně jste tam tak trochu chtěli zůstat. Nechcete to taky zažít?:)